Dekarbonizace energetiky
Pojem „Dekarbonizace“ (v kontextu dekarbonizace energetiky a celého sektoru průmyslu a služeb) je možno popsat jako proces vedoucí ke snižování množství emisí uhlíku (zejména oxidu uhličitého) v atmosféře.
Zvyšování koncentrace emisí uhlíku má totiž fatální dopady na fungování lidské společnosti i celého ekosystému, kterému hrozí ztráta schopnosti reprodukce. Již globální oteplování naší planety o více než 1,5 °C, ač v řádu desítek let, znamená podstatné snížení kvalitativního stavu celého ekosystému.
Za tímto účelem byla řadou států podepsána v roce 2015 Pařížská dohoda o ochraně klimatu, ve kterém se jednotlivé státy zavázaly udržet nárůst globální průměrné teploty pod hranicí 2 °C.
Nejvýraznější podíl oteplování planety mají skleníkové plyny, a jak dokládá studie IPCC (Climate Change z roku 2014), hlavní příčinou je vypouštění CO2 do ovzduší. K tomu dochází nejen při výrobě energie spalováním uhlí a dalších fosilních paliv, ale také spalování ropy a benzínu v průmyslu i dopravě.
Proto vedou snahy výrazně redukovat vypouštění CO2 do ovzduší. Pro představu, v horizontu do roku 2050 mluvíme o snížení celkových emisí v porovnání s dnešní dobou o 50 %. Aby křivka postupného snižování emisí CO2 nemusela být tak strmá, je potřeba s dekarbonizací začít opravdu co nejdříve.
Aktuálně proto hledáme cestu a nástroje vedoucí k dekarbonizaci. Cíle na evropské úrovni jsou vyjádřeny formou tzv. Zelené dohody (Green Deal), která definuje strategické kroky, jak dekarbonizace dosáhnout a k jakému snížení emisí CO2 má v jednotlivých dekádách docházet.
Lze bez nadsázky říct, že Evropa je mezi ostatními kontinenty jednoznačným leaderem na cestě k dekarbonizaci, přestože se na celosvětových emisí CO2 podílí „pouhými“ 10 %. Výrazně více má zejména Asie (především pak Čína a Indie), tak také Severní Amerika. Touhou je však ukázat světu, že změna je nutná, technicky i ekonomicky zvládnutelná a hlavně neodkladná. Pokud bychom jako Evropa zůstali pouze pasivně přihlížet, k potřebným změnám by došlo již pozdě.
Samotná dekarbonizace může mít mnoho podob a v praxi půjde o kombinaci všech možných přístupů k jejímu naplnění.
Jelikož nejvýraznější je podíl emisí CO2 právě v odvětví energetiky, spojené s výrobou energie v uhelných elektrárnách, je snahou postupně nahrazovat tyto zdroje zdroji obnovitelnými (zejména slunečními a větrnými elektrárnami), případně transformovat uhelné elektrárny a teplárny na zemní plyn či bioplyn. Z toho důvodu vznikají na úrovni jednotlivých států strategie k postupného uzavírání uhelných zdrojů.
Samotná výroba z obnovitelných zdrojů však nestačí, je potřeba tuto energii dostat také do průmyslu a dopravy. Z toho důvodu je dalším klíčovým nástrojem masivní elektrifikace jednotlivých sektorů průmyslu a služeb, která předpokládá využívat právě energii vyrobenou z obnovitelných zdrojů, stejně jako náhrada klasických automobilů elektromobily resp. hybridními automobily kombinace zemní plyn a elektřina.
Čím dál větší tlak bude také na efektivní chování a hledání úspor energie na straně spotřeby. Ne nadarmo se říká, že nejekologičtější je ta část energie, která se nemusí vůbec vyrobit. Proto budou i nadále podporovány činnosti, vedoucí ke snižování energetické náročnosti (zateplování budov, řízené větrání, nízkoenergetické domy atd.)
Nedílnou součástí dekarbonizační cesty bude také využívání alternativních paliv (např. vodík) a hledání způsobů jejich ekologicky i ekonomicky výhodné výroby.