Uhlíková stopa firem

Proto firmy vynakládají značné prostředky, aby v prvním kroku analyzovali svoji uhlíkovou stopu (tj. množství emisí skleníkových plynů vytvořených přímo či nepřímo danou organizací, případně konkrétní službou či produktem). Po fázi prvotní analýzy následují opatření, která vedou k postupnému snižování emisní stopy. Neméně důležitý je i následný monitoring skutečných dopadů jednotlivých opatření a hlídání uhlíkové stopy v celé řadě procesů uvnitř i vně firmy.

Nejvýznamnější zátěží jsou typicky spotřeba energie při průmyslové výrobě, doprava, spotřeba budov pro vytápění a chlazení. Proto se jednotlivé firmy zaměřují na tyto oblasti a hledají možnosti ke snížení své emisní náročnosti.

Tato situace je nevyhnutelná také pro energetické firmy. Zejména energetika v České republice a firmy na sektor energetiky navázané, jsou z historického hlediska založeny na těžkém průmyslu a vysoké emisní náročnosti. Proto je snižování emisní zátěže obtížné, a musí být realizováno postupnými kroky, které vedou k dosažení daného cíle v dlouhodobém měřítku.

Problematika se týká rovněž regulovaných subjektů, jakou jsou provozovatel přenosové soustavy či provozovatelé distribučních soustav. Právě u nich je velmi obtížné snižovat množství emisí CO2. Nejvýznamnější položkou v zatěžování CO2 jsou totiž ztráty při přenosu a distribuci energie.

 

Množství ztrát při distribuci energie je přitom odhadováno v rozmezí 4–5 % z celkového množství distribuované energie zákazníkům.

Ztráty pochopitelně závisí na velikosti a charakteru distribuovaného území (městská zástavba vs. vesnická zástavba), na charakteru vedení (nadzemní vedení vs. podzemní kabelové vedení) a dalších. Proto jsou jenom v rámci České republiky u tří největší regionálních distributorů (ČEZ Distribuce, PRE Distribuce a EG.D) ztráty energie zcela odlišné. Kontrolu nad množstvím povolených ztrát provádí Energetický regulační úřad, který se snaží motivovat jednotlivé provozovatele k postupnému snižování.