Kjótský protokol

Historický kontext

V červnu 1992 se v Riu de Janeiro uskutečnila Konference OSN pro rozvoj a životní prostředí (UNCED). Summit Země, jak je UNCED také nazývána, rozvinul myšlenku „udržitelného rozvoje“, jejímž autorem je norská ministerská předsedkyně Gro Harlem Brundlantová. Brundlantová v dokumentu Naše společná budoucnost z roku 1987 definovala udržitelný rozvoj jako usměrnění hospodářského růstu takový způsobem, jaký je šetrný k přírodním zdrojům a zachovává je pro budoucí generace (Moldan, 2017, s. 174-175).   

Svolání Summitu je také vnímáno jako bezprostřední reakce na dvě znepokojivé tendence značící alarmující úpadek kvality globálního ovzduší. Prvním indikátorem byl prokazatelný nárůst koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, zejména oxidu uhličitého, jež je důsledkem spalování fosilních paliv a zvyšující se industrializace během několika stovek uplynulých let (Quaschning, 2010, s. 50). Druhým indikátorem byl zaznamenaný růst globální teploty. Předpoklad, že tyto dva trendy vzájemně souvisejí, poukazuje na riziko antropogenních (člověkem vykonávaných) činností a jejich negativního dopadu na světové klima.   Konference vyústila v přijetí řady důležitých dokumentů. Naprosto klíčovým z těchto dokumentů byla Rámcová konvence OSN o změně klimatu (UNFCCC). Jako zásadní cíl si konvence stanovila stabilizaci emisí skleníkových plynů a zavedení preventivních opatření proti negativním ekologickým a socio – ekonomickým efektům zapříčiněným změnou klimatu (Quaschning, 2010, s. 50).. Byla uvedena v platnost v březnu 1994.

Po sérii summitů v Káhiře, Kodani a New Yorku, jež se zabývaly otázkami udržitelného rozvoje a pokrokem v jeho rámci, se uskutečnila 3. konference účastnických státu UNFCCC v japonském městě Kjótó v roce 1997 (MZP). Konference v Kjótu je historicky první velké zasedání, jež přitáhlo pozornost světových médií ke globálním environmentálním problémům. Co je však nejdůležitější, byl zde navržen a posléze přijat Kjótský protokol, který detailně vymezil konkrétní cíle pro redukci emisí a harmonogram pro zvedení opatření k naplnění těchto cílů.  

Kjótský protokol

Nyní je na čase se blíže podívat na Kjótský protokol jako takový. Především se jedná o dohodu, jejímž podepsáním a následnou ratifikací se všechny smluvní strany zavázaly ke snížení emisí skleníkových plynů o 5,2% oproti hodnotám z roku 1990 (ekolist.cz, 2017). Výčet skleníkových plynů zahrnuje vedle oxidu uhličitého (CO2) také metan (CH4), kysličník dusný (rajský plyn N2O), částečné halogenizované fluorované uhlovodíky (HFC), plně fluorované uhlovodíky (PFC) a fluorid sírový (SF6) (Quaschning, 2010, s. 50).

Zajímavé je, že pro jeho jednotlivé signatáře znamenal protokol pokaždé něco trochu odlišného. Individuální přístup k závazkům jednotlivých zemí je možné spatřit například v různě kladených podmínkách pro rozvinuté a rozvíjející se země.  Na první pohled diskriminační povaha protokolu vůči vyspělým zemím má však své logické odůvodnění. Bylo totiž mimo jiné uznáno, že lví podíl na koncentraci skleníkových plynů v atmosféře mají právě vyspělé státy, a to díky jejich vysoké hospodářské aktivitě za posledních 150 let.

Kjótský protokol byl podepsán 11. prosince 1997 a k tomu, aby vstoupil v platnost, bylo zapotřebí splnit dvě důležitá kritéria. Zaprvé, alespoň 55 zemí mělo protokol podepsat. Zadruhé, ratifikující strany by měly být zodpovědné za emise ve výši alespoň 55% hodnot z roku 1990 (Lovett, 2005, s. 94).  Víceméně to znamenalo, že protokol musel být podepsán alespoň jedním z největších znečišťovatelů ovzduší, a sice USA, či Ruskem. První kritérium bylo splněno 31. května 2002 kdy 15 zemí EU protokol ratifikovalo. USA protokol podepsaly, ale neratifikovaly, jelikož se domnívaly, že by jim to přineslo relativní hospodářskou nevýhodu zejména vůči Číně, která se taktéž nepřipojila. Druhé kritérium bylo splněno 18. listopadu 2004 kdy protokol ratifikovalo Rusko na popud EU výměnou za podporu členství země ve Světové obchodní organizaci. Do roku 2004 byl protokol ratifikován 192 zeměmi, z toho 37 zeměmi Dodatku I (industrializovanými zeměmi), které se zavázaly snížit emise ve výše uvedeném měřítku během prvního kontrolního období mezi lety 2008 a 2012. 

Česká republika protokol podepsala 23. listopadu 1998, ratifikovala 13. listopadu 2001 a plní své závazky s předstihem tak, jako celá EU (MZP). Členské země EU přitom mohou dosáhnout stanovených cílů kolektivním způsobem, což zahrnuje možnost kompenzace některých států, které si ve snižování emisí vedou dobře, za ty, kterým se snižovat nedaří, jako například Španělsko. Kjótský protokol vešel v platnost 16. února 2005.

Výsledek, kritika a budoucnost

Kjótský protokol má jak své podporovatele, tak své odpůrce. Na jedné straně OSN vypočítala, že se navzdory neúčasti USA podařilo industrializovaným signatářům snížit celkové emisní hodnoty o 22,6% oproti roku 1990. Také se řada lidí domnívá, že protokol pomohl zvýšit povědomí o environmentálních problémech lidstva a přispěl k užívání obnovitelných zdrojů v energetice ve větší míře, či větší ohleduplnosti k přírodě v životech běžných lidí. Na druhé straně byl logicky protokol kritizován za neúčast největších znečišťovatelů konkrétně USA, Čína a Indie, které v podstatě Kjótský protokol odsoudily k neefektivnosti a neúspěchu. Další terčem je jeho zdánlivě nedostatečná efektivita, či nevelké ambice stanovených cílů (ekolist.cz, 2017).

Po uplynutí prvního kontrolního období byl v Dauhá schválen dodatek a druhé kontrolní období bylo ustanoveno na období mezi lety 2013 a 2020, v němž se strany zavázaly k snížení emisí o 18% pod hodnoty z roku 1990. Nicméně, jen 88 z původních 192 signatářů se rozhodlo pokračovat, zatímco k uvedení v platnost bylo zapotřebí alespoň 144 (Johnston, 2017).

V návaznosti na Kjótský protokol byla podepsána Pařížská dohoda, která vstoupila v platnost 4. listopadu 2016. Jejím zásadním cílem je udržení oteplování oproti předindustriálnímu období pod 2°C. Vývoj nedávných událostí, jako například odstoupení USA, naznačuje, že k tomu, aby se efektivně splnily stanovené cíle bude zapotřebí ještě hodně úsilí a dlouhého politického vyjednávání. Jestli se jedná o první iniciativu, která by mohla vést k úspěšnému společnému boji za čistší globální klima, ukáže jen čas.